Nejprve slibovaný příběh. Na naši Komisi pro etiku se kvůli Komersovu prošvejnarovskému podpisu obrátil ředitel zpravodajství ČT Milan Fridrich. Komise odpověděla na jeho otázky, kdosi v České televizi část odpovědí vyvěsil na nástěnku, Adam Komers se naštval, že se ho Syndikát nezastal – a z organizace vystoupil. Že prý nechce kazit dobré jméno žurnalistické profese. Beru to jako hezkou ukázku toho, jak v Česku v praxi funguje autoregulace. Než uznat chybu, je lepší naštvat se a odejít.
Ostatně ne každý to dokáže pochopit, i když je to prosté. Takže ještě jednou: Novinář je člověk, který má exkluzivní přístup do svého média. Tato obrovská výsada s sebou ale nese mimořádnou odpovědnost, i když se to v českých médiích nerado slyší. Součástí žurnalistovy profesionality by tak mělo být také to, že dobrovolně omezí některá svá práva. Tak, jako se nemůže podílet na přímé propagaci komerčních produktů – a nikomu s výjimkou motoristických novinářů to nepřijde divné – tak se také nemůže politicky angažovat. Když z žádného jiného důvodu, tak alespoň proto, že je to nefér k těm aktérům politického života, kteří se do médií tak jednoduše nedostanou.
Současně je ale pravda, že v této hře nejde pouze o novináře samotného. Znalci našeho mediálního rybníčku mi snad odpustí zjednodušující tezi, že médium – alespoň to zpravodajské a publicistické – staví na své důvěryhodnosti. Nemusí to nutně platit pro soukromé vydavatele a vysílatele, u médií veřejné služby to tak ale být má. Těžko budete věřit veřejnoprávnímu zpravodajství, když víte, že jeden z jeho šéfů deklarovaně fandí konkrétnímu politickému směru. V tomto případě navíc podle mě platí "presumpce viny": novinář se má vyhnout všemu, co by založilo byť jen podezření na konflikt zájmů.
Takhle jednoduché poučky ovšem mají podstatnou nevýhodu: v životě moc nefungují a každého napadne spousta situací, kdy platit nebudou. Novinář by se pak nemohl angažovat nikde a důsledně vzato by nemohl být ani členem Syndikátu novinářů. Vždyť i naše občanské sdružení aktivně bojuje třeba proti snahám omezit svobodu slova – a každý novinář tomu může hodně pomoci. Stejně tak může být politická aktivita novináře v přímém souladu se zájmy jeho média, jako když redaktor Práva Alexandr Kramer podepsal petici proti placení poplatku u lékaře.
A konečně, namítne liberál, není lepší, když o politickém postoji novináře víme? Konzumenti jeho práce si ji pak zařadí do správného kontextu lépe, než když novinář aktivisticky kope za nějakou stranu nebo skupinu odkudsi z pološera – a přitom nikde nic nepodepsal ani se k ničemu nepřihlásil.
Navíc žijeme v zemi, kdy novináři po větší část historie za něco bojovali. Proti Rakousku, za rozvoj demokratického Československa, pro nacisty a proti nacistům, za lepší socialistickou budoucnost a ostatně i za radostný rozvoj kapitalismu. Ve slovnících osobností naší historie najdete překvapivě často u jednoho jména dvě profese: politik a novinář. A pak žurnalisty přesvědčujte, že mají svět kolem sebe především přesně popisovat a zasazovat události do souvislostí. Vždycky budou mít snahu měnit ho k lepšímu.
Pokud tedy neplatí jednoduché poučky, měla by platit alespoň jednoznačná pravidla. Je na každé konkrétní redakci, aby je pro své novináře stanovila. Například BBC svým redaktorům určitě nezakazuje kandidovat ve volbách. Jen to musí dopředu oznámit. Pak dostanou neplacené volnou a přijdou o možnost ovlivňovat editoriální politiku. Možná se takových pravidel jednou dočkáme i v Česku.