Reklama
 
Blog | Jan Punčochář

Média veřejné služby: věčná diskuse

V Českém Krumlově se ve čtvrtek a v pátek diskutovalo o médiích veřejné služby. Především o České televizi, méně pak o Českém rozhlase. Nebyla to první a určitě ani poslední taková diskuse. Českokrumlovská mediální konference se tomuto tématu věnovala naposledy v roce 2002. Pozoruhodné je, že po šesti letech je diskuse prakticky na stejném místě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že během oněch šesti let spustil Český rozhlas čtyři specializované digitální stanice a Česká televize rozjela navýsost veřejnoprávní program ČT 24 a k němu také sportovní ČT 4.

Nejoblíbenější floskule o veřejné službě říká, že není nikde definovaná a nikdo vlastně neví, co to je. Zajímavé je, že s touto tezí přicházejí i poslanci – a lhostejno, zda levicoví nebo pravicoví. Schvalovali přitom jak zákony o České televizi a o Českém rozhlasu, tak jejich kodexy. Zákony poměrně obecně, kodexy pak do nejmenších podrobností popisují, co se rozumí pod veřejnou službou v oblasti televizního, resp. rozhlasového vysílání.

Je ovšem možné, že politici či zástupci privátních médií volají po nějakém stručném a výstižném vymezení veřejné služby. To ale prakticky není možné. Přesně to popsal nynější ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, když vzpomínal na svůj projekt z roku 1999. Ve spolupráci s lidmi z FSV UK se o definici veřejnoprávnosti pokoušel: buď byla příliš široká, nebo nedostatečně univerzální.

Ona definice veřejné služby je totiž nemožná z podstaty. Podobně jako není možné jednou pro vždy pojmenovat veřejný zájem – a od něj se obsah veřejné služby odvíjí. Problém je v tom, že není jeden veřejný zájem, je jich spousta a často stojí dokonce proti sobě. Typický je rozpor mezi právem veřejnosti na informace a právem na ochranu soukromí. Které právo převládne, záleží na každé konkrétní situaci.

Reklama

Důležitý je přitom spíše proces, kterým médium k závěru dospěje, než samotný výsledek. I proto je hloupé vyvozovat veřejnoprávnost z obsahu denního vysílání či z konkrétního programového schématu. Spíše je nutné klást otázky typu: Na základě čeho jste rozhodli, že zařadíte tento programový formát? Jak byste popsali veřejný zájem, kterému tímto pořadem sloužíte? Od toho ostatně máme i televizní a rozhlasovou radu. Pokud by bylo tak snadné veřejný zájem pojmenovat, mohl by jejich činnost zastat dobře naprogramovaný počítač.

Otázky po vymezení veřejné služby ovšem nejsou jediným diskusním námětem. Neméně se diskutuje také o rozsahu veřejné služby a o jejím financování.

Má médium veřejné služby usilovat o pozornost široké veřejnosti, nebo by mělo jen vyplňovat tržní niky? Posunuto do roviny peněz, má se z veřejných zdrojů (a koncesionářský poplatek veřejným zdrojem bezesporu je) financovat něco – např. zábavní pořad – co dokážou bez této podpory "zdarma" vyrobit soukromí vysílatelé? Pro liberála nebude odpověď nijak složitá…

Obhájci širokého pojetí veřejné služby – mezi nimi nejhlasitěji předseda RRTV Václav Žák – ale argumentují, že média veřejné služby mají také společnost integrovat, vytvářet prostor pro veřejnou diskusi. A ta se těžko může odehrávat kdesi v malé tržní nice, byť by v jejím rámci veřejnoprávní televize a rozhlas poskytovaly nejvyšší představitelnou kvalitu. Nehledě na to, že s klesající sledovaností/poslechovostí klesá také ochota koncesionářů veřejnou službu financovat.

V této fázi ale přicházejí liberálové se spásnou myšlenkou: Proč by měla být média veřejné služby financována zvláštní daní (koncesionářským poplatkem)? Proč by jejich rozpočet neměl být mandatorním výdajem státního rozpočtu? Stát by pak mohl přesně popsat a objednat veřejnou službu, ušetřily by se prostředky vynakládané veřejnoprávními médii na výběr poplatků – a všichni by byli spokojeni. Otázka je, zda by v takovém případě nebyla média příliš závislá na politicích a zda by tak neztratila podstatný důvod své existence.

Liberál by zřejmě namítl, že stejné riziko je tu i dnes, kdy pro změnu příjmů veřejnoprávních médií stačí změnit zákon. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl. Zatímco zákon o poplatcích musí projít celým legislativním procesem (sněmovna-senát-prezident), schvalování státního rozpočtu se obejde bez senátu. Jedna pojistka by tedy přeci jen odpadla.

V souvislosti s financováním médií veřejné služby zaznívá také častá námitka manažerů privátních vysílatelů proti tomu, aby ČT a ČRo vysílaly reklamu. Prý to kazí ceny a odčerpává reklamní peníze, potřebné právě teď například na rozjezd nových digitálních televizí. Navíc, říkají skeptici, média veřejné služby se tak dostávají nejen pod tlak politiků, ale také pod tlak velkých inzerentů. Pravděpodobnější ale je, že vícezdrojové financování – tedy poplatky a reklama – cizí vliv spíše oslabují. Nehledě na to, že tržní síla České televize rozhodně není taková, aby pohnula cenami reklamy na televizi Nova.

Není nejmenších pochyb, že diskuse o médiích veřejné služby bude nadále pokračovat, chtělo by se říci až do jejich zániku. Pokud si mezitím diskutující přečtou relevantní zákony, diskusi to velmi prospěje. Stejně jako by jí prospělo, kdyby se managementy médií veřejné služby více snažily jejich existenci vyargumentovat. Pokud jeden z šéfů České televize obhajuje veřejnoprávní zpravodajství tím, že je objektivní a vyvážené – a tento požadavek přitom zákon o rozhlasovém a televizním vysílání klade na všechny vysílatele bez rozdílu -, je to hodně slabý argument.